Miloš Čermák: Ko(s)trbatá cesta zdejších mediálních rad

Čím menší chlívek, tím větší smrádek. Těžko říct, zda tenhle popis platí pro českou mediální scénu jako celek. Ale určitě se hodí na okolnosti, za kterých opouští Radu Českého rozhlasu Štěpán Kotrba. Ten v pondělí rezignoval na své členství, a to poté, co jeho odvolání navrhl příslušný sněmovní výbor. Kotrba tak ušetřil práci poslancům, kteří o jeho odvolání měli teprve hlasovat.

Oficiálním důvodem ke Kotrbově případnému odvolání bylo - slovy poslance ODS Petra Plevy - "soustavné a trvalé porušování zákona". To se konkrétně mělo projevovat tak, že radní docházel přímo do redakcí a úkoloval jejich zaměstnance, třeba tak, že jim doporučoval spolupracovníky. Tvrdí to aspoň ti, kteří si na Kotrbu v tomto smyslu stěžovali.

Viděno z druhé strany je to samozřejmě jinak: některým zaměstnancům rozhlasu i politikům údajně vadí Kotrbovy levicové názory, jeho snaha prosazovat tyto názory do vysílání a také blízký vztah k internetovým Britským listům (v jejich tiráži figuruje jako autor grafického návrhu a je jedním z nejčastějších autorů).

Pozor, konspirace!

Milovníci konspirativních teorií zase upozorňují na to, že Kotrba je dlouhodobým odpůrcem jakékoliv americké vojenské základny na našem území, včetně té radarové. A to prý mohlo někomu vadit.

Co je pravda? Všechno a nic, jak už to v podobných kauzách bývá. Kotrba vysílání nepochybně ovlivňoval. V něčem pozitivně (prosazuje využívání moderních technologií a byl jedním z těch, kteří pomohli nastartovat vysílání digitálních stanic jako Leonardo či Wave), v jiných případech byl jeho vliv mnohem rozporuplnější.

Navštěvoval rozhlasová pracoviště, s redaktory se bavil o jejich práci nebo například doporučoval spolupracovníky. Například svou přítelkyni Irenu Ryšánkovou, které šéfredaktor stanice Čro6 Radko Kubičko nabídl na základě Kotrbova doporučení externí spolupráci. A když se pak tato spolupráce zadrhla, tak Kotrba zase Kubičkovi volal, proč je rozhlas nevysílá.

My si přece tykáme

Přátelsky a neformálně, samozřejmě. Tím jsme u onoho malého chlívku. Kotrba se s každým zná a skoro s každým si tyká. Pamatuji se, že když jsem mu - coby šéfkomentátor deníku - před několika lety volal a nabídl mu, zda nechce napsat článek, začal hovor slovy: "My si přece tykáme, ne?" A od té chvíle si tykáme.

Ale může zaměstnanec veřejnoprávní instituce odlišit, kdy se na něj obrátí milý chlapík, který si chce popovídat o vysílání a případně pomoci radou, a kdy s ním tentýž mluví jako zástupce orgánu, jehož cílem je rozhlas a jeho vysílání kontrolovat? Jistěže ne.

Bude Kotrba Radě a obecněji Českému rozhlasu chybět?

Jeho energie, znalosti i dobré úmysly určitě. Jeho umanutost při prosazování svých názorů a vizí nikoliv.

Z Rady odchází levičák, což ale v žádném případě neznamená, že by posílila ODS a oslabila ČSSD.

Odjištěný granát

Kotrba je něco jako odjištěný granát: nebezpečný může být každému, kdo se nachomýtne v jeho blízkosti. Své by o tom mohli vyprávět členové sociální demokracie, jíž je Kotrba členem.

V devadesátých letech vydával list Pražský demokrat, který v roce 1997 vedení ČSSD označilo za "nepřátelský" a jeho distribuci mezi členy strany zakázalo. V roce 1999 byl Kotrba organizátorem petice odsuzující letecké útoky NATO v bývalé Jugoslávii, kterou podepsala víc než polovina delegátů sjezdu ČSSD. V té době vládní strany země, která se krátce předtím stala členskou zemí NATO.

Koncem devadesátých let se Kotrba angažoval v boji proti monopolu tehdejšího Českého Telecomu a byl mluvčím komise ČSSD pro informatiku. Má tedy zásluhu na tom, že sociální demokracie "ukradla" nové technologie jako politické téma ostatním stranám.

Iluze osobností

ČSSD Kotrba často kritizoval, a to i veřejně. Tisk ho řadil k nejrůznějším proudům, čas však ukázal, že Kotrba byl vždycky tak nějak proti všem. Možná i proto byl zvolen: jeho nátura zaručuje, že nebude prosazovat ničí zájmy a že se bude chovat nezávisle.

Je zajímavé, že mediální rady takové osobnosti přitahují, a to z obou částí politického spektra. Namátkou můžeme vzpomenout Milana Knížáka, Erazima Koháka, Petra Uhla, ale i mnohé další. Ty všechny bylo vždy hodně slyšet, jejich vliv byl však minimální.

Idea byla původně taková, aby rady tvořily silné a respektované osobnosti. Místo toho se do nich dostávají lidé buď vyloženě extrémní, anebo naopak slabí, napojení na stranické sekretariáty. Systém zjevně nefunguje. Bylo by dobré ho změnit. Autor je novinář