David Klimeš: Co žádají dnešní euroskeptici

Nadcházející velké jednání o evropské "ústavní smlouvě" je snad nejdéle předjednávané - ale také nejméně dojednané.

Patnáct zemí ústavu ratifikovalo a tři už proces takřka dokončily - na straně euroskeptiků jsou však dvě zamítavá referenda a sedm váhajících, rezervovaných států.

Možná tím započne nová éra EU: dosud vždy Evropa stála na konsenzuální shodě vrcholných politiků. Nyní tu máme dva soupeřící projekty. Federalisté hájí původní smlouvu, protestující státy však zformulovaly protinávrhy.

Zlatá pro Nizozemce

V pomyslné hitparádě euroskepticismu jasně vyhrává Nizozemsko. Tamní politická elita, která jednohlasně podporovala původní dokument, převzala pokorně odmítavý názor občanů z referenda.

Nizozemský premiér Jan Peter Balkenende nejen řekl, co musí z dokumentu pryč (ústavní symboly, funkce ministra zahraničí EU), ale jako jediný z euroskeptiků také zformuloval, co by mělo být novým společným úkolem EU.

Zní takto: akceschopnost EU (tj. hlasování kvalifikovanou většinou) má být zajištěno pro celoevropská témata klimatické změny, energetické politiky, boje proti terorismu a migraci. Tak konkrétně to nedokázali zatím říci ani Britové, ani Poláci či Češi.

Stříbrná pro Brity

I britská pozice je vůči Bruselu vstřícná. Odcházející premiér Tony Blair řekl podmínky, za jakých by se na ostrovech nemuselo konat referendum o dokumentu.

Podle Blaira musí pryč Charta základních lidských práv a svobod. Proč? Právem na pracovní pauzy, preventivní lékařskou péči či mateřskou nerozděluje státy EU ani tak na ty levicovější a pravicovější jako spíše na ty, které fandí Evropskému soudnímu dvoru a které nikoli. Ústavní zakotvení dokumentu by mohlo výrazně rozšířit nadřazenost Evropského soudního dvora nad národními soudy.

Další Blairovy podmínky už asi nebudou problém (odmítnutí ministra zahraničí EU, společné bezpečnostní politiky a zachování daňové svrchovanosti). A kdyby to problém byl? Z okolí nastupujícího premiéra Gordona Browna prosáklo, že pak Británie vyhlásí referendum a Brusel se má nač těšit.

Bronzová pro Poláky

Pochopení si zaslouží i Polsko. Hokynářské chování konzervativní vlády má alespoň logický základ.

Svým požadavkem na změnu hlasovacího systému v Evropské radě trestá "Brusel" za odfláknutou předchozí smlouvu z Nice. Ta při hlasování zvýhodnila středně lidnaté Polsko a Španělsko. Polákům byl tehdy nabídnut prst a nyní celkem pochopitelně chtějí celou ruku. A jdou na to chytře.

Místo patnácti států (dle euroústavy) by Polákům k prosazení návrhů stačil souhlas jen 14 států, ale ty by musely reprezentovat 62 procent z druhých mocnin obyvatel států. Je to past na největší státy, hlavně Německo. Národovečtí hokynáři Kaczyńští tím vyřešili, jak mít větší hlas - a ještě to vydávat za posílení demokracie v unii.

Bramborová pro Čechy

Nejtragičtější pozici zaujali Češi. Co je pro ostatní státy vcelku podružné (tj. zda bude mít modrá vlajka se zlatými hvězdami či Beethovenova melodie ústavní, či neústavní status), je pro Čechy politikum par excellence.

Češi podporují i návrhy ostatních euroskeptických zemí. Zatímco u odporu k chartě je to pochopitelné, podpora Polákům nedává smysl. Váha českého hlasu by tím posílila o zlomek procenta. Přitom polský návrh je evidentně nespravedlivý a popírá realitu velikosti unijních členů. Má to být jakýsi euroskeptický internacionalismus, který se musí dodržovat, byť by Čechům nijak neprospěl?

Češi ještě přišli s myšlenkou "převádění pravomocí z Bruselu zpět na národní státy". Jen jaksi zapomněli, že se na summitu už navrhují konkrétní ustanovení, jak má takový postup vypadat.

Podle vicepremiéra Vondry je dobré hrát v debatě o euroústavě s několika míči naráz. Co nám ale bude platných půl tuctu míčů, když většina je vyfouklých a zbylé dávají faleš? Autor je novinář