Jiří Leschtina: Restituční hra Nebe, Peklo, EU

Na webové stránce, kterou církev zřídila pro podporu zákona o restitucích církevního majetku, najdeme kreslený vtip: Anděl na obláčku zírá na rozcestník se směrovkami Nebe, Peklo, EU. A lze si představit, že do všech těchto směrů bude posílána svými odpůrci i zastánci dohoda mezi státem a církvemi, kterou má příští týden projednat vláda.

Už fakt, že církevní činitelé rozjíždějí přesvědčovací kampaň včetně billboardů, je pozoruhodný. Asi dobře cítí, že mají veřejnosti co vysvětlovat. Vždyť stát hodlá církvím ihned vrátit třetinu majetku a za zbytek jim během šedesáti let vyplatit 250 miliard korun. To jsou pro občany nepředstavitelné sumy, nedohlédnutelné horizonty.

Střelba od boku

Ministři dávají před hlasováním o zákoně najevo jednomyslnost. Jenže tenhle církevní chléb se bude péct v parlamentu. A těžko si představit, že v zemi, kde averze k náboženským organizacím prostupuje všechny vrstvy společnosti, se nezadrhne projednávání tak výbušné předlohy.

V nadcházejících bitvách by však neměla zapadnout nejpodstatnější věc: Již osmnáct let bezradně přešlapujeme nad majetkem, který byl církvím, řádům a kongregacím ukraden. Z hlediska práva ten majetek církvím stále patří, jen s ním někdo jiný neoprávněně nakládá. Mělo by být především v zájmu státu, aby neudržitelný stav konečně uvedl do pořádku.

Kritici kladou kulišáckou otázku: Jak se přišlo právě na částku 81 miliardy, kterou má stát během šedesáti let vyplatit a jež naroste díky úrokům na 250 miliard?

Je jasné, že přesné oceňování tisícovek nemovitostí, statisíců hektarů lesů roztroušených po celé republice by trvalo další desetiletí. Proto bylo nutné vystřelit celkovou sumu tak trochu od boku, kdy ministerstva přihlížela k cenám obvyklým v čase a místě odhadu.

Navíc, který úředník by si troufal po šedesáti letech od znárodnění spravedlivě posoudit míru znehodnocení majetku nebo ušlý zisk okradených? I tady platíme za to, že se politici neodhodlali k církevním restitucím po revoluci, kdy poškození nemovitostí i ušlé zisky byly menší a atmosféra k prosazení spravedlnosti příznivější.

Od státu slepičími krůčky

K jedinému pokusu o navrácení církevního majetku došlo v roce 1996, kdy se na způsobu restitucí shodly ODS, KDU-ČSL a ODA. Návrh vyvolal bouři nevole nejen u ČSSD, ale také u nekatolických církví. O to je pozoruhodnější, že se teď sedmnáct církví dokázalo shodnout na společném postupu.

Kromě restitučních pravidel ale zákon obsahuje i průlomovou dohodu o odluce církví od státu, po níž marně volal už prezident Masaryk. Cesta k ní by měla trvat dvacet let, během nichž bude stát snižovat částku na provoz církví a platy duchovních až na nulu. To ale vzbuzuje otázku: Skutečně církve potřebují dvacet let k tomu, aby se postavily na vlastní nohy?

Dnes dostávají od státu 1,3 miliardy korun. Po schválení zákona by putovaly do jejich pokladen každý rok čtyři a čtvrt miliardy. V prvních letech by jejich příjmy i se stále ještě vysokým státním příspěvkem dosahovaly částky kolem pěti a půl miliard. Nechce se věřit, že by si během pěti let nedokázaly vytvořit základ pro samostatnost.

Vždyť přísun majetku a peněz by církvím i řádům umožnil rozjet podnikání, o jakém se jim nesnilo. Právě tam ukazuje směrovka EU na jejich webovém nebi. Na zkušenosti Rakouska nebo Německa, kde kláštery žijí nejen z lesů a statků. Ale vlastní i lyžařské areály, potravinářské firmy nebo pivovary.

Hluboké vody volají

I v těchto zemích ale další nutný zdroj církevních příjmů představují účelové sbírky mezi věřícími, příspěvky a dary, o něž by naše církve musely usilovat daleko nápaditěji než dosud.

Nezávislost by tak pro ně znamenala cestu za novými věřícími a příznivci. A těm by možná zaimponovala odvaha církevních hodnostářů skočit do hlubokých vod dřív než za dvě desetiletí.

jiri.leschtina@economia.cz