A. Wess Mitchell: Riceové zoufalý hod na koš

Zítra přicestuje do Prahy americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, aby s kabinetem Mirka Topolánka podepsala smlouvu o umístění americké radarové základny. Podle vývoje situace ve Varšavě možná následujícího dne zamíří na sever, aby se na poslední chvíli pokusila o průlom v jednáních s vládou Donalda Tuska.

Cesta Riceové je rozlučkovou salvou za čtyřletým úsilím Bushovy administrativy připojit ke globálnímu systému protiraketové obrany Pentagonu "třetí centrum". Silně však připomíná basketbalistu, který se v poslední vteřině utkání snaží vstřelit koš hodem přes celé hřiště.

Topolánek si štít přeje, ale postrádá hlasy potřebné k prohození smlouvy parlamentní obroučkou. Tusk a Sikorski - vedoucí představitelé země, která byla dlouho pokládána za nejlepšího rozehrávače akcí Washingtonu v Evropě - zase jen mrzutě postávají na křídlech a čekají na lepší přihrávku v podobě bonusu za podpis smlouvy.

Několika málo zbývajícím českým a polským příznivcům štítu lze jistě prominout, že cítí jistou skleslost. Po čtyřech letech klopotné práce se náhle rýsuje nešťastná možnost, že nový americký prezident požadavek USA stáhne a proatlanticky orientovaní středoevropští politici se nebudou moci bránit proti tvrzením, že jsou jen nohsledy vrtkavé supervelmoci.

Štít si získal NATO...

Jejich obavy jsou však liché. Ačkoliv to dnes není příliš patrné, misky vah jsou stále vychýleny ve prospěch štítu. Z dlouhodobého hlediska lze Condiin zoufalý hod na koš, českou parlamentní matematiku, tvrdé polské vyjednávání i prezidentské volby v Americe pokládat jen za poslední detaily v dlouhém tažení za vytvoření třetího centra ve střední Evropě. Bez ohledu na to, kdo bude zvolen americkým prezidentem, je protiraketová obrana žádaným zbožím, a to nejméně ze tří důvodů.

Za prvé se štít těší rostoucí podpoře NATO. Na dubnovém summitu v Bukurešti si získal jednomyslnou podporu všech členů aliance.

...Paříž, Berlín i Londýn...

Kromě vyspravení mediálního obrazu v Praze a ve Varšavě poskytlo komuniké oporu také stoupencům štítu mezi západoevropskými politiky. Vedoucí představitelé čtyř nejmocnějších evropských zemí - Gordon Brown, Nicolas Sarkozy, Silvio Berlusconi, a dokonce i Angela Merkelová - tento projekt schvalují. Jejich podpora i podpora NATO značně zvyšují pravděpodobnost, že Barack Obama (jenž vidí hlavní překážku existence štítu právě v absenci podpory NATO) bude v případě zvolení v programu pokračovat.

...Obamu i McCaina

Za druhé Obama i jeho republikánský soupeř John McCain pravděpodobně cítí, že setrvalý pokrok při budování třetího centra přibližuje možnost diplomatického průlomu v nadcházejících jednáních s Íránem. Je sice nepravděpodobné, že by štít sehrál v těchto jednáních přímou roli, ale mohl by vychýlit psychologické pozadí rozhovorů ve prospěch Spojených států.

Tím, že poskytne věrohodnou alternativu pro případ krachu jednání, pomůže štít přesvědčit Teherán, že bude-li se chovat nesmlouvavě, může Washington rozhovory ukončit. Jak vám potvrdí každý, kdo někdy kupoval ojeté auto, schopnost "chodit po svých" (a jistota, že o tom váš protějšek ví) je životně důležitým předpokladem efektivní diplomacie.

Existence štítu navíc pomůže příští americké administrativě vstoupit do rozhovorů z pozice síly - kteréžto komodity se po nezdarech v Iráku a Afghánistánu a vzhledem k podpoře Teheránu ze strany Ruska a Číny v Radě bezpečnosti OSN jaksi nedostává. Již samo vědomí, že Washington vyvíjí protilátku, nutí Teherán k přezkoumání nákladů a výnosů programu, jehož hlavním smyslem bylo získat volnou ruku v regionu a nástroj k vydírání Západu.

A konečně se štít zřejmě prosadí, protože je docela upřímně řečeno tím jediným, co Západ má. Ztroskotají-li jednání s Íránem, jaké další karty má Washington k dispozici, aby se vyrovnal se zlotřilými jadernými státy? Princip vzájemně zaručeného zničení (MAD) nebude proti malé revizionistické mocnosti vybavené jedinou bombou fungovat tak, jak fungoval proti sovětské supervelmoci. A pokus o vytvoření nového prostředku nejaderného odstrašení v podobě preventivní války zůstal ležet zdiskreditovaný v iráckém písku.

Zbývá tedy jediná možnost: obrana. Bez ní by se západní státy mohly jednoho dne probudit a zjistit, že jsou zranitelné vůči jadernému vydírání. Z pohledu malých středoevropských států se to sice může jevit jako vzdálené nebezpečí, ale tyto země jsou součástí většího organismu zvaného euroatlantické společenství, a ani ony tudíž nejsou imunní vůči drsnému světu geopolitiky.

Odpůrci programu by měli odolat pokušení vézt se na vlně protiradarových nálad a získávat tím krátkodobé politické body. Říct "ne" nesmírně populárnímu demokratickému prezidentovi, který se těší podpoře NATO, nebude tak snadné jako odmítat jeho tolik tupeného předchůdce.

Autor je ředitelem výzkumu ve washingtonském Centru pro evropskou politickou analýzu