HN: Jak dlouho vám trvalo dostat se z pozice řadového policisty na post republikového vyšetřovatele?
Během jedenácti let jsem se dostal z pochůzkáře obvodního oddělení až na vyšetřovatele republikového úřadu vyšetřování. Věnoval jsem se hospodářské kriminalitě. V důsledku toho se u mne i jako u právníka projevuje deformace, že mám zažitá negativní očekávání.
HN: Co vás motivovalo ke studiu?
U první vysoké školy, tedy andragogiky, to byla touha mladého policisty mít vysokoškolské vzdělání. Právo jsem pak začal studovat ve svých dvaceti pěti letech, když jsem poznal, že se bez jeho znalosti jako vyšetřovatel neobejdu. Pracoval jsem na stále složitějších kauzách a potřeboval jsem se orientovat. Stáli proti mně stále lepší právníci a potřeboval jsem s nimi držet krok.
HN: Umožnila vám kariéru i porevoluční doba?
Určitě. Bylo to dáno tím, že jsem ve srovnání s kolegy neměl deficit spočívající v relativně krátké policejní praxi. Učili jsme se všichni, měli jsme stejnou startovací čáru. Dnes je větší konkurence. Vyrostli odborníci, kteří se v této oblasti pohybují třeba deset let. Nováčkům, i když jsou absolventy práv, bude trvat minimálně pět šest let, než se dostanou na stejnou úroveň a vstřebají jejich zkušenosti.
HN: Lidé mají představu o vyšetřovatelích buď z detektivek, nebo z filmů. Jaká je realita?
Představy laiků jsou skutečně dost zkreslené. Ani české detektivky neodráží věrně prostředí české policie. Buď se z policistů dělají naprostí hlupáci, zlehčuje se jejich práce, nebo se naopak přebírá západní styl, kdy se objeví detektiv "solitér", který bravurně všechno zvládne sám. Vyšetřování hospodářské kriminality je vždy týmová práce. Jde o velice složitý proces z hlediska znalosti zákonů a předpisů. Jeden člověk nemůže takovou kauzu sám zvládnout.
HN: Napsal jste knížku Jak se zavírají tuneláři...
Chtěl jsem lidem vysvětlit, v čem ta práce spočívá. Jsou tam i reálné vzpomínky na vyšetřování kauz Harvardských fondů nebo krachu Investiční a poštovní banky. Popsal jsem v ní specifika postrevoluční hospodářské kriminality.
HN: Co měli společného šéfové, kteří tunelovali banky?
Vyšetřoval jsem zejména trestnou činnost, která se děla v druhé polovině devadesátých let. Šlo především o tunelování investičních fondů a bank. Tito lidé měli některé shodné rysy, například sami sebe považovali za nedotknutelné a výjimečné. Oplývali velkým sebevědomím. Často opovrhovali lidmi pod sebou. Měli sklony k určitému despotismu. Myslím si, že se takové chování nebude opakovat. Bylo specifické v tom, že šlo o první podnikatele, kteří se zmohli z ničeho. Prosadili se hlavně ti nejdrzejší. Přesto si tito lidé získávali úctu okolí, protože šlo o první podnikatele. Sama společnost v nich vybudovala ty pocity, že jsou výjimeční.
HN: Jsou současní podnikatelé jiní?
Současní podnikatelé, kteří skrývají nějaký problém, jsou daleko opatrnější a skromnější. Myslí na to, že teď jdou nahoru a jednou mohou lidi pod sebou potřebovat. Nejsou to takoví "ranaři" a "záporáci" na první pohled. Stává se, že se jich podřízení zastanou, když se dozví, že páchali nějaký hospodářský delikt.
HN: Je víc zodpovědných manažerů než těch, kterým jde o vlastní prospěch?
Myslím si, že mezi topmanažery je pořád dost zlatokopů, kteří chtějí vytěžit maximum ze své momentální funkce. Nemají v plánu být deset let na pozici a těžit z toho, že firmu dostanou nahoru. Nespojují s ní svoji budoucnost. Jiné je to v rodinných firmách, kdy se k ní zakladatelé chovají až rodičovsky. Těžko někdo vytuneluje vlastní podnik. Považují jej totiž za své dílo. Taková motivace často najatým manažerům chybí. Přitom by jim mělo záležet na budování vlastní pověsti, jako je tomu třeba u krizových manažerů. Ti jsou někde rok a jdou dál. Ale mají motivaci pracovat dobře, aby si zvýšili svou prestiž. Když za sebou mají dobrou práci, mohou si říci o vyšší odměnu.
HN: Co vás přitáhlo ke spolupráci s Transparency International?
Jako policista jsem se věnoval hlavně represi, ale v Transparency International jsem měl možnost angažovat se i v prevenci. Začal jsem s ní spolupracovat od roku 2001, letos jsem byl zvolen předsedou správní rady.
HN: Co je pro právníka nejsložitější v oblasti obchodního práva?
Třeba napsat dobrou smlouvu. Velkou roli hraje zkušenost. Můžete mít nastudovaný obchodní zákoník, ale je důležité předvídat problémy v budoucnosti. Znát z praxe, která místa ve smlouvě jsou "bolavá". Nestačí mi, když se právní pomoc člověku, kterému dluží jiná firma, omezí na podání žaloby a čekání na soud. Je třeba aktivně dohledávat majetek dlužníka a hlídat ho, aby se během soudní pře "neztratil". K tomu potřebujete firmu, která tyto služby zajišťuje.
HN: Co vás napadá, když se řekne prodej obchodní společnosti?
Musíme rozlišit, o jaký typ prodeje firmy se jedná. Základní, nejtransparentnější, je prodej fungující firmy. Ten je také objektivně nejsložitější. Vyžaduje samostatnou právní specializaci. Od toho je třeba odlišit prodeje spekulativní a prodeje "bílým koním", které mají zakrýt trestnou činnost předchozích majitelů. Pak jsou prodeje firem, které se na oko tváří jako úspěšné a jsou nadhodnocené. Jejich majitel chce získat co největší kapitál a zbavit se problémů.
HN: Může třeba personalistům pomoci při prověřování lidí internet?
Jsem příznivec toho, aby si zaměstnance nechali prověřit. Uchazeč o práci vám dá životopis a v nejlepším případě někdo z firmy zavolá na dvě z uvedených referencí. Existují specializované firmy, které mohou provést prověrky. Dávám přednost ověření referencí.
HN: Napoví i webové stránky firem?
Mám zkušenost, že hodně lidí, když si hledají práci, jde na web firmy. Charakter a množství informací hraje roli v tom, zda se tam budou ucházet o práci nebo ne.
HN: Jakou váhu má dobré jméno firmy v Česku?
Dobré jméno firmy v prostředí českého podnikání moc nevyužijete. Když ve "zdravém" prostředí státní instituce vypíše velkou zakázku, tak by měla vyhrát firma s nejlepší pověstí. Bohužel si myslím, že v Česku je dobrá pověst jedním z posledních faktorů, který zvedá její šance. Daleko častěji rozhodnou úplatky nebo klientelismus.
Václav Láska (33 let) pracoval od 18 let jako policista u Policie ČR. Vypracoval se na republikový úřad vyšetřování. Vedl vyšetřovací týmy objasňující krach Investiční a Poštovní banky a vytunelování Harvardských fondů Viktora Koženého. Vystudoval andragogiku a právo. Od roku 2003 pracuje v advokacii. Je předsedou správní rady Transparency International ČR. Napsal dvě knihy Jak se zavírají tuneláři a román Advokát s podtitulem O dravcích v právní džungli.
