Pokud Petr Matějů chtěl zpochybnit své analytické schopnosti a ještě se projevit jako nevalný komunikátor, nemohl udělat nic lepšího, než napsat článek Je načase opustit zavádějící slovo školné (HN 14. 2.). Text, v němž se odvolává na koncept Nicholase Barra, který se podílel na tvorbě systémů financování vysokých škol v Austrálii, Británii i dalších zemích, je nešťastný hned z několika důvodů.

Myšlení českého profesora

Nepochybuji o tom, že pan Barr se svými návrhy uspěl na řadě zahraničních univerzit a že jeho recept nabízí zajímavý způsob, jak dosáhnout většího přílivu peněz také do českého vysokého školství.

Obávám se však, že naše univerzity nejsou na takový záměr připraveny. Zmrtvující a dlouhodobé působení vysokoškolského zákona z nich vytvořilo neduživá tržní batolata, která by takovou terapii nemusela vůbec přežít. Ostatně sám Nicholas Barr varuje před nekritickým přebíráním svých nápadů.

Petr Matějů se tak dopouští kouzla nechtěného, když si sám pod sebou podřezává argumentační větev. Konkrétně tak činí v poznámce o "přelétavých" profesorech, kteří si nízké platy vylepšují souběžným výkonem pracovních úvazků na několika vysokých školách.

Českého profesora ovšem nenutí k přelétavosti hmotná nouze - o tom se lze přesvědčit pouhým nahlédnutím do statistik MŠMT. Chová se pouze jako homo economicus - tedy využívá pracovních podmínek tak, aby maximalizoval svůj příjem.

Otázka proto zní, jak kvalitní ale české vysoké školy vlastně jsou, když někteří jejich zaměstnanci jsou schopni za týden odpracovat i více než 150 hodin na různých pracovištích? Může být vůbec někdy špičkovou organizace, která umožní svým zaměstnancům, aby měli pracovní úvazek se shodnou pracovní náplní u konkurence? Nelze si představit, že by něco takového bylo možné na jakékoli věhlasné australské nebo britské univerzitě. Naši létající profesoři jsou tak vlastně signálem pokleslé organizační kultury a neexistence podmínek pro fungování alespoň hlavních mechanismů tržně ekonomických vztahů v prostředí českých veřejných vysokých škol.

Detailní pohled navíc ukazuje, že k "přelétávání" dochází především na trasách mezi veřejnými a soukromými vysokými školami. České veřejné vysoké školy jsou tak svého druhu světovým unikátem: pěstují si totiž vlastní konkurenci v sektoru soukromého podnikání. To, že k tomu slouží veřejné finance, je pak unikátem dalším.

Tohle má student platit?

Kořen většiny nectností českých veřejných vysokých škol je v zavedeném systému řízení, který je poplatný ranému období budování socialismu. Jeho destruktivní účinky jsou zastřeny fasádou akademické samosprávy. Díky němu se ve fakultním prostředí může vytvářet chaotická směsice střetů konkurenčních zájmů nejrůzněji propojených zájmových skupin a jednotlivců.

Navíc je fakulta české veřejné vysoké školy díky absenci individuální odpovědnosti za strategická rozhodnutí fakticky neřiditelnou organizací. Lze za těchto okolností chtít po studentovi, aby platil školné a cítil se přitom jako investor? Obecně zkrátka platí, že jakékoliv snahy o změnu financování vysokých škol - aniž by došlo k jejich transformaci na moderní organizace - jsou hazardem, na který by doplatili všichni zúčastnění.

Je čeho se bát

Když Petr Matějů prosazuje zavedení investičního financování vysokých škol, nebere zřejmě v úvahu některé skutečnosti. Třeba fakt, že shora nadirigovaná a plošně působící reforma financování může v českém vysokoškolském prostředí vyvolat procesy podobné těm, jaké provázely poslední fáze krachu centrálně plánované komunistické ekonomiky. Konkrétně sociální napětí, deziluzi, ztrátu vysoce kvalifikovaných tvůrčích kapacit...

Stávající pokulhávání za úrovní evropských univerzit by se tak mohlo změnit v rychlé propadání. Na prahu znalostní společnosti by to pro nás znamenalo pohromu. Ve světle boloňské deklarace vyzývající evropské univerzity ke zvyšování konkurenceschopnosti bychom utržili mezinárodní ostudu.

Může snad Petr Matějů osobně - či jím vedený analyticko-koncepční odbor MŠMT nebo odborníci z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy, kde pracuje - nabídnout seriozní prognózy, které by podobné obavy přesvědčivě vyvrátily?

Je na čase, aby pravidla pro poskytování grantů neumožňovala financovat nákladné projekty celostátního významu, sloužící k uspokojení osobních ambicí zájmových skupin a jednotlivců bez potřebných odborných kompetencí.

Je také na čase, aby nová politická reprezentace změnila stávající MŠMT v instituci s odborníky, kteří dokonale znají poměry na vysokých školách, zvládají metodiku řešení a řízení rozsáhlých systémových projektů, znají technologii tvorby strategických rozhodnutí a k těmto účelům umí navázat věcnou komunikaci s odbornou veřejností.


Autor je hlavním řešitelem projektu reformy vysokoškolského vzdělávání na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně