Angličtina od třetí třídy? Proč?
Letošní září přímo vybízí k důkladnějšímu zamyšlení nad velkou bolestí našich (nejazykových) škol, totiž výukou cizích jazyků, zejména angličtiny.
Obecně schvalované cíle typu "zkvalitnění školství", jejichž proklamací se nedá nikdy nic zkazit, lze proto zmínit jen velice stručně.
Škola pro život. A tak dále
Každá poctivá snaha o zkvalitnění zdejšího školství naráží především na nesmyslnou skladbu jednotlivých typů škol. Zbavit se této přítěže není snadné; ve hře je mnoho předsudků a ještě více zájmů.
Mnohem lehčí je hlásat "školu pro život" nebo "školu pro jednadvacáté století"; nové pojetí, které duchamorné memorování nahradí pěstěním samostatného myšlení; učivo již nebude cílem, ale pouhým prostředkem k rozvíjení kompetencí.
Takové řeči nikoho nic nestojí. Dokud však bude u středních škol existovat současný převis poptávky nad nabídkou, nemůže se výrazně zlepšit ani školství základní. Můžeme donekonečna opakovat, že učivo není cílem, nýbrž prostředkem: nakonec stejně zjistíme, že je prostředkem zejména k zvládnutí přijímaček a že ho chtě nechtě musíme do mladých hlav nalít co nejvíc.
A nyní k slíbené angličtině, která je vhodným tématem už jen proto, že bude v začínajícím školním roce poprvé povinně vyučována nikoli od čtvrté, ale už od třetí třídy.
Angličtina je opravdu cizí
Tato změna je přijímána vesměs jako příznivá; panuje přesvědčení, že každý rok navíc je přínosem, a jen tu a tam nějaký škarohlíd vyjádří názor, že ani ten přidaný rok nebude sám o sobě stačit k dosažení znalostí, jimiž se mohou chlubit Skandinávci.
Obligátní srovnávání se Skandinávií je ovšem poučné pouze tehdy, pokud dokážeme pojmenovat důvody, proč se s ní nemůžeme měřit. Za prvé: angličtinu se ve Skandinávii učí děti, jejichž rodiče umějí anglicky, a to je oproti Česku velký rozdíl. Nikoli tedy jednoho školního roku, ale celé jedné generace navíc je třeba, nežli se takovému stavu přiblížíme alespoň na dohled. Teprve dnes se rodí děti, jejichž rodiče se sice angličtinou nedomluví, ale něco málo o ní vědí a mohou naprostým začátečníkům pomoci radou a příkladem.
A za druhé: pro nás, jakožto pro Slovany, je angličtina skutečně cizí jazyk. V Dánsku se učí od čtvrté třídy, a přitom je malý Dán díky své mateřštině schopen spoustu věcí nahlédnout čistě intuitivně. Čech by měl - pokud šťastnou náhodou nevyrůstá v bilingvní rodině - začít ještě později: u angličtiny nemůže spoléhat na intuici, jako kdyby se učil bělorusky nebo chorvatsky; angličtině musí porozumět.
U skutečně cizího, neslovanského jazyka totiž vůbec neplatí, že je každý rok navíc přínosem. Zažil jsem žáky, kteří se anglicky učili jedenáct let a nedovedli říct ani "podej mi ten sešit" nebo "hledám pana Nováka". Angličtinu neovládali mimo jiné i proto, že se jí "učili" tak dlouho.
Osobně bych doporučoval - a nemluvím pochopitelně o dětech s výjimečnými studijními předpoklady - začít s angličtinou od páté třídy, leč dotovat ji pěti hodinami týdně. Naše škola však zařazuje angličtinu ve věku, kdy se mnohé děti nedovedou dobře vyjadřovat ani česky. Když pak nastane ten správný čas na cizí jazyk, jsou žáci dosavadní bezvýslednou výukou právem znechuceni a těžko nacházejí potřebnou vnitřní motivaci. Stovky "odučených" hodin tak nemají nulový, ale dokonce záporný výsledek: děti se naučí, že se angličtinu nikdy nenaučí.
Začínáme příliš brzy
Špatné načasování se však netýká pouze výuky jazyků, a proto si dovolím obecnější závěr. Domnívám se - neboť jsem se na druhém stupni setkal s žáky, kteří neznali pohádku O kohoutkovi a slepičce - že špatné načasování je snad tím vůbec největším hříchem našeho vzdělávacího systému. V čase, kdy bychom s dětmi měli číst pohádky, je učíme cizí jazyk, v čase, kdy bychom je měli učit cizí jazyk, je učíme dějiny, a v čase vhodném k poznávání dějin už jen bezmocně zjišťujeme, že jsme mnohým nadobro znechutili samotné poznávání.
Budeme-li se tohoto "vzdělávacího programu" držet i nadále, nic významného se oproti dnešku nezmění: žáci nejenom nebudou vědět téměř nic o dějinách a nebudou umět cizí jazyk, ale nakonec nebudou znát ani ty "nejznámější" pohádky. Autor je učitel
