Simona Holecová

Praha, 16. 4. 2002
Na kraji roku zazvonil v německém bytě Mikuláše Lobkowicze telefon. Následovala schůzka v Praze. A pak už měly události rychlý spád. Známý teolog a filozof se ujal řízení změn na pražské katolické fakultě. "Nejprve jsem ten úkol odmítnul. Ale nakonec mne jak pan rektor, tak pan kardinál přesvědčili, že nikdo jiný ten úkol nemůže provést."

hn: Proč si vybrali vás?
Musel to být někdo ze zahraničí, kdo má zkušenosti s vedením univerzit. A já byl nejen dvanáct let prezidentem jediné německé katolické univerzity, ale předtím jedenáct let prezidentem mnichovské, tehdy největší německé univerzity. Navíc to měl být někdo, koho by římské kongregace jako administrátora - tedy vlastně nuceného správce - uznaly. Taková kombinace - musel-li to být někdo, kdo umí česky - je řídká.

hn: Co se vám honilo hlavou, když jste ten úkol přijal?
Snad nejvíc, že struktura univerzity a právní předpisy jsou zcela jiné, než jsem je na západě znal. Také, že jako každý člověk nerad vidím, že mne někdo nenávidí. Což asi bylo a je nevyhnutelné. A pak starost, jestli se mi může podařit obnovit fakultu tak, aby byla moderní a přitom církvi bezpodmínečně věrná.

hn: Znal jste problémy fakulty? Jsou známé i v zahraničí?
Jsou známé všem, kteří se zajímají o střední Evropu a o české, polské a maďarské teologické fakulty. Jsou ovšem různě vnímány: Ví se o konfliktu mezi kardinálem Vlkem a fakultou. Ale tehdejšímu vedení fakulty se podařilo některé osoby v zahraničí, dokonce i některé biskupy, přesvědčit, že chrání katolické pravověří proti nekatolickému liberalismu.

hn: To se říká i dnes: Že vy i kardinál se snažíte o liberalizaci.
To je nesmysl. Jakožto katolík jsem zcela neliberální, v Německu dokonce často podezřívaný jako konzervativec. Mně jde o to, aby fakulta byla vědecky dobrá, aby se univerzita a církev nemusely za ní stydět.

hn: Opravdu byla fakulta tak špatná?
Jak vedení univerzity, tak církevní autorita jsou stejného názoru - že fakulta, jak dosud působila, byla katastrofou jak z církevního, tak z vědeckého hlediska. Někteří vlivní členové fakulty během posledních let nenapsali ani jeden vědecký článek - a proto učí, jak se učilo před půl stoletím.

hn: Jak mnoho se církevní učení mění?
Učení církve je sice zásadně neměnné, ale to neznamená, že způsob, jak se teologie učí, je neměnný. Když chybí teologická reflexe, stává se teologie ideologií: Je to tak a tak, ne jinak. Kdyby něco takového o teologii platilo, nebyla by to věda a neměla by právo být univerzitním oborem.
hn: Má postup pražské fakulty, která nerespektovala ani doporučení z Vatikánu, v zahraničí obdobu?
Zdá se mi, že případ pražské Katolické teologické fakulty je zcela zvláštní. Na západě ovšem existují teologické fakulty, s nimiž jejich biskupové mají obtíže, ale jde ve velké většině o problémy s jednotlivými osobami.

hn: Tady však šlo o neochotu celé fakulty přijmout jakýkoli jiný názor.
Abych to řekl brutálně: Od doby druhého vatikánského koncilu nikde na světě neexistovala vědecky tak špatná a přitom k reformě z vlastní vůle neschopná teologická fakulta - přitom nejstarší ještě existující teologická fakulta světa. Byla to ostuda jak pro církev, tak pro Českou republiku...
Byl bych ovšem nespravedlivý, kdybych nedodal, že ten nedostatek kompetence spojený s odmítáním takřka všeho, co v církvi vzniklo od doby koncilu, není charakteristický pro všechny, kdo na Katolické teologické fakultě učí.

hn: Většina pedagogů i studentů ovšem podporovala bývalé vedení fakulty - měli pocit, že pan Wolf je jedinou zárukou pravého výkladu víry. Jak s těmito názory bojujete?
S přívrženci pana Wolfa se sotva bojovat dá. Jediný způsob, jak je uklidnit, se mi zdá být tento: Zjistí, že nová úprava studia je pro ně prospěšná, že noví vyučující jsou lepší a inteligentnější, že samostatně přemýšlet má smysl a že je to oprávněná radost. A že není problém být církvi věrný a současně myslet.