Pořád nám ještě chybí nejdůležitější zákon


"Jde nám o to, aby se děti s handicapem vzdělávaly v normálních školách a ne ve zvláštních nebo speciálních," říká Václav Krása, předseda Národní rady zdravotně postižených. "I dítě s handicapem má být vystaveno konkurenčnímu prostředí, aby se naučilo odolávat."

HN: Jak se změnil za poslední rok vztah státu, obcí a úřadů ke zdravotně postiženým? Zlepšily se za tu dobu zákony nějak?
Pozitivně se změnil především zákon o zaměstnanosti. Je tam větší tlak na firmy, aby zaměstnávaly lidi se zdravotním postižením. Ani státní úřady se už nemohou vykupovat. Nyní musejí zaměstnat zdravotně postižené nebo odebírat výrobky od firem, které postižené lidi zaměstnávají.
Je ale negativní, že stále chybí zákon o sociálních službách. Po našich velkých tlacích a demonstracích před Úřadem vlády se snad daly věci do pohybu a v druhé polovině roku by mohl být zákon ve vládě, aby byl projednán ještě v tomto volebním období.
Je to klíčová norma, která by změnila život většiny lidí se zdravotním pojištěním, protože by pak mohli samostatněji rozhodovat o sobě. Navíc by nebyli v budoucnu manipulováni do ústavu.
Nyní dochází také k velké restrikci sociálních dávek pro lidi, kteří potřebují speciální počítač, nebo příspěvky, aby se dostali do města, do zaměstnání. Dávky nejsou pořádně upraveny zákonem a lidé jsou vydáni na milost a nemilost konkrétních úředníků.

HN: Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach jezdil vloni celý den na vozíku. Chtěl tím ukázat, že ho problémy postižených lidí zajímají. Zlepšilo se něco od té doby, nebo to byla jen akce pro fotografy?
Měli jsme spolu několik rozepří. Dneska ale už pan ministr neklade žádné překážky. Umožnil nám, abychom na ministerstvu měli vlastního pracovníka, který dohlíží na přípravy zákona o sociálních službách. Záleží tak i na nás, co do zákona prosadíme.
Situace se zlepšila. Asi panu ministrovi nevyhovovalo, že byl stále pod naším tlakem.

HN: Daří se už nyní umísťovat postižené děti do běžných škol, kam chodí se zdravými spolužáky, namísto zvláštních nebo speciálních?
Vloni byl přijat nový školský zákon, který ty dveře trošku pootevřel, bohužel ale nedostatečně. Zákon říká, že škola může zřídit místo asistenta, který by postiženým dětem pomáhal. Neříká ovšem, že to škola udělat musí, pokud tam takové dítě chodí. My si myslíme, že dítě s handicapem nemá být hýčkáno, ale mají mu být vytvořeny takové podmínky, aby mohlo normálně soutěžit s dětmi zdravými.
Nechceme pozitivní diskriminaci. Chceme jen dosáhnout toho, aby dítě, které nemůže chodit, po škole někdo vozil, pomohl mu na sociálním zařízení, případně mu podal věci. Nechceme, aby se za něj učil.
Navíc bychom si přáli, aby postižené dítě mělo právo chodit do školy, která se nachází co nejblíže jeho bydlišti, v jeho obvodu. A taková škola by měla mít ze zákona povinnost uzpůsobit podmínky tak, aby do ní to dítě opravdu mohlo chodit.

HN: I když se ale podaří postiženému dítěti vystudovat, má pak velké problémy se sháněním práce. Nezaměstnanost handicapovaných lidí v České republice je pořád velmi vysoká...
Statistiky jsou stále velmi špatné. Jsme zvědavi, co s tím udělá nový zákon o zaměstnanosti.
Velkou úlohu by zde ale měly mít radnice měst a obcí. Proč by nemohly při výběrových řízeních dát mezi podmínky konkursu i to, že kdo usiluje o zakázku, musí na ní zaměstnat i postižené lidi? Takovou možnost obce zatím skoro vůbec nevyužívají.

HN: Daří se bojovat alespoň proti bariérám fyzickým? Proti špatně projektovaným veřejným stavbám, proti schodům, obrubníkům?
Určitě se povědomí Čechů o bariérách velmi rychle proměňuje. Prakticky dnes už každá větší obec věnuje prostředky minimálně na to, aby udělala nájezdy na chodníky u přechodů, aby ve větších městech byla signalizace pro nevidomé na semaforech. V tom už jsme dnes mnohem dále než třeba před desíti lety.
Tento trend je velmi pozitivní. A z vlastní zkušenosti musím říci, že v řadě případů na tom nejsme hůř než v Evropě...

HN: A co se týká bariér v hlavách Čechů? Vnímají už handicapované "normálně"?
Postižení lidé jsou stále více vidět, to je v pořádku. Třeba můj syn chodí do školy s více dětmi se zdravotním postižením. Ty docházejí normálně do školy a nemají s tím žádné problémy.
Myslím si, že proměna v hlavách je už docela velká. Náš hlavní problém je ale stále chybějící zákon o sociálních službách.